Modlíme se správně?

V desítkách měst ČR i jinde ve světě se scházejí katoličtí věřící každou středu v 18 hod. u mariánských soch, aby věnovali Matce Boží modlitbu, k níž ona naléhavě vybízí ve svých zjeveních, zejména ve Fatimě. Ano, jde o sv. růženec, jímž si chceme vyprosit tělesné a duchovní zdraví a zároveň ochranu před nesmyslnými opatřeními, která likvidují naši přirozenou svobodu, již nám dal při stvoření Pán. Zvláště pak se jedná o hrozbu povinného očkování, které kvůli souvislosti s potraty je pro nás eticky nepřijatelné, nehledě k negativním účinkům samotných vakcín na lidské zdraví. Katolíci získali v minulosti právě díky sv. růženci vyslyšení mnoha proseb, někdy dokonce přímo zázračným způsobem. To nás vede k tomu, abychom se trochu pozastavili u tohoto známého projevu zbožnosti.

Starověk a vrcholný středověk

Všeobecně se lze setkat s tvrzením, že modlitba sv. růžence je dílem sv. Dominika z počátku 13. století. Je to pravdivé, ale ne úplné. Tato známá a účinná forma modlitby má totiž svůj delší historický vývoj.

Už ve 4. století poustevník sv. Pavel Thébský doporučoval neustálé opakování naučených modliteb, především modlitby Páně Otčenáš, jako nástroj duchovního růstu, stálosti ve víře a účinné prosby o nějakou milost od Boha. V 7. století potom biskup Ildefons ve španělském Toledu horlivě vyzýval věřící, aby často opakovali andělský pozdrav Zdrávas Maria jak v soukromých, tak i ve veřejných modlitbách (tehdy ještě bez dodatku "Svatá Maria, Matko Boží...").

V raném a vrcholném středověku mělo duchovenstvo povinnost modlit se v rámci modlitby breviáře (tzv. hodinek) 150 žalmů. Byla snaha zapojit do toho i laiky, jenže ti neuměli v absolutní většině číst a psát a neznali latinu. Proto církevní autority od 12. století v Německu a v Itálii šířily modlitbu tzv. mariánského žaltáře. Ten spočíval v tom, že věřící, který se chtěl zapojit, se musel denně nebo alespoň týdně pomodlit 150 mariánských modliteb. Aby se to dobře počítalo, uvazovalo se 50 kamínků po 10 na šňůru. Věřící se měl na prvním kamínku pomodlit mariánskou modlitbu, nejčastěji Zdrávas, již potom 10krát opakoval. Na dalším desátku potom přešel na jinou mariánskou modlitbu. Neexistovala ale k tomu žádná povinnost, ani žádný předpis, jaké modlitby mají věřící takto recitovat, vše záleželo pouze na jejich svobodné volbě. Tyto provázky s kamínky se začaly už tenkrát nazývat latinsky "rosarium", tj. zahrada růží, věnovaných Panně Marii, odtud český název "růženec". Věřící se k recitaci tohoto prvotního růžence scházeli většinou v mariánských kaplích u velkých chrámů nebo pod širým nebem.

Tato forma zbožnosti se stala všeobecnou a známou ve 13. století díky sv. Dominikovi, zakladateli řádu kazatelů (dominikáni). Ti se v té době věnovali především obracení bludařů albigenských, popírajících Božství Ježíše Krista a všechny svátosti s výjimkou křtu, na katolickou víru. Panna Maria se tenkrát sv. Dominikovi zjevila a řekla mu: "Šiř tento můj žaltář, jestliže chceš tyto zatvrzelé duše obrátit!" Dominik poslechl, jím založený dominikánský řád se postaral o masové rozšíření této formy zbožnosti. Dominikáni též kladli hlavní důraz na andělské pozdravení Zdrávas Maria, které mělo mít přednost před jinými mariánskými modlitbami, protože se jedná o Písmo sv. a slova samotného archanděla Gabriela. Zároveň dominikáni vedli lid k tomu, aby s růžencem spojoval zbožné rozjímání o životě Ježíše Krista a Matky Boží. Modlitbu růžence si osvojili kromě dominikánů také františkáni (minorité) a rozšířila se i mezi světským duchovenstvem. V praxi to vypadalo tak, že se sešla komunita věřících s klerikem nebo řeholníkem, odrecitoval se desátek se Zdrávasy, po němž následovalo rozjímaní duchovní nebo řeholní osoby na libovolně zvolené téma ze života Spasitele nebo jeho přesvaté Matky. Pak se pokračovalo v dalším desátku.

Dominik z Prus a bl. Alan de la Roche

Úpadek Církve, k němuž došlo ve 14. a 15. století v důsledku rozkolu na papežském stolci a renezančního myšlení, odsunul modlitbu růžence stranou. Přestal být o ni zájem. Udržovala se jen okrajově, nejvíce v reformním hnutí "Devotio moderna" (Nová zbožnost), jež zasáhlo především kláštery kartuziánského řádu. Z tohoto prostředí vzešel i bl. Tomáš Kempenský, autor dosud stále aktuálního mystického spisu "O následování Krista".

V kartusiánském klášteře v německém Trevíru žil v 15. století mnich a teolog Dominik z Prus, pravděpodobně polského původu. Ten se svým řeholním spolubratrem Adolfem z Essenu stanovil podle evangelií témata k rozjímání. Tak vznikly "radostný, bolestný a slavný růženec". Nemělo to ale ještě dnešní formu. Dominik z Prus nabídl k rozjímání podle evangelií 14 událostí z dětství Ježíšova, 6 z jeho veřejné činnosti, 22 z jeho umučení a 7 z jeho Zmrtvýchvstání.

R. 1460 se v dominikánském klášteře ve francouzském Dinanu zjevila mnichovi bl. Alanovi de la Roche Panna Maria a vyzvala jej k apoštolátu ve prospěch růžence. Řekla mu, že toto je nejúčinnější zbraň k záchraně křesťanů před mohamedánskými Turky, kteří krátce předtím (r. 1453) dobyli Cařihrad a postupovali dále do Evropy. Světec uposlechl, jezdil po celé Evropě a neúnavně hlásal nutnost časté modlitby sv. růžence. Všude zakládal tzv. růžencová bratrstva, která se zavazovala k denní recitaci 150 Zdrávasů a k rozjímání tří tajemství: Vtělení, Utrpení a Oslavení Páně. Při kázání bl. Alana docházelo k četným obrácením a zázrakům. On také zavedl modlitbu Otčenáše před každým desátkem.

Bl. Alan se stal po sv. Dominikovi druhým masovým šiřitelem modlitby sv. růžence, lépe řečeno jeho obnovitelem. Ne všude byla tato forma zbožnosti přijímána s nadšením. V rakouském benediktinském klášteře St. Poelten dodnes ukazují náhrobek opata, jehož mniši vyhnali, protože modlitbu sv. růžence tam zaváděl. Zemřel mimo svoji komunitu a teprve za několik let po smrti mohly být jeho ostatky uloženy v klášterní hrobce. Odpůrcům růžence nahrávalo, že tajemství k rozjímání nebyla přesně dána, lidová tvořivost přidávala k těm, která stanovil Dominik z Prus, mnohá další bez kontroly Učitelského úřadu Církve. V době vzniku a rozšíření protestantské hereze v 16. století potom hrozilo nebezpečí nenápadného proniknutí bludů do této formy zbožnosti.

Sv. Pius V. a dnešní forma růžencové modlitby

R. 1566 byl zvolen papežem sv. Pius V., dominikán, asketa a velký reformátor Církve v duchu tridentského koncilu. Ten pevně věřil slovům Panny Marie, sděleným v soukromém zjevení jeho řádovým spolubratrům sv. Dominikovi a bl. Alanovi, že právě modlitba sv. růžence má v sobě nejúčinnější sílu, jak zastavit šíření bludů, napomoci k obrácení duší a zachránit křesťanský kontinent před agresí nepřátel. Pius V. si uvědomoval zoufalou situaci tehdejší církve, ohrožené masivní explozí protestantismu a tureckým vpádem do Evropy. Svěřil proto všechno Panně Marii a vsadil na růženec. R. 1569 apoštolskou konstitucí "Consueverit" zavedl tuto modlitbu v celé církvi. Aby zabránil nekontrolovanému pronikání do ní různých spontánně vzniklých meditací teologicky nevzdělaných lidí, ustanovil za závazná nám všem známá tajemství v počtu 15 (5 radostných, 5 bolestných, 5 slavných). K andělskému pozdravu přidal ještě prosbu "Svatá Maria, Matko Boží...." a chvalozpěv "Sláva Otci..." za každým desátkem, na úvod určil modlitbu "Věřím v Boha", po níž má následovat Otčenáš s trojím Zdrávasem, kdy po slově Ježíš se říká "v kterého věříme, v kterého doufáme, kterého nade všechno milujeme", jak to dodnes známe. Některá společenství používají ale přesný překlad z latinského originálu, jenž zní "který v nás víru rozmnožuj, naději posiluj, lásku rozněcuj..." Teologicky je to výstižnější, protože my jako nedokonalí lidé nejsme schopni bez Boží milosti a pomoci opravdově "věřit, doufat a milovat". Ale je možná obojí forma, případně se lze modlit sv. růženec i v latinském originále.

Sv. Pius V. je tedy z titulu a moci Učitelského úřadu tvůrcem dnešní podoby sv. růžence, která je pro všechny katolíky závazná. Jednal na základě zjevení Panny Marie sv. Dominikovi a bl. Alanovi, která skrze ně dala tuto modlitbu i její formu lidstvu. K tomu ještě přibyla na přání Matky Boží tzv. Fatimská vložka, když se ona zjevila r. 1917 v portugalské Fatimě. Jde o známé "Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy...". Fatimské zjevení bylo r. 1930 uznáno tamním biskupem v Leirii a potvrzeno vatikánským Sv. Oficiem s tím, že modlitba "Pane Ježíši..." může být vložena do sv. růžence za každým desátkem po chvalozpěvu "Sláva Otci...". Růženec je sice modlitbou určenou též k soukromému rozjímání, zároveň jde ale o oficiální modlitbu Církve v té podobě, jak ji ustanovil sv. Pius V. (s pozdějším dodatkem pouze Fatimské vložky). Není proto adekvátní při veřejné modlitbě sv. růžence vkládat mezi desátky nějaké jiné modlitební texty a zbožné invokace či povzdechy, které trhají myšlenkovou a spirituální ucelenou vazbu, již sv. růženec v podobě vytvořené sv. Piem V. na základě samotného zjevení Matky Boží představuje. Výjimku tvoří pouze zpěv mariánských písní z katolického kancionálu, vztahujících se nějakým způsobem ke sv. růženci, jak se děje např. při růžencových pobožnostech v katolických chrámech v měsíci říjnu nebo při jiných příležitostech, mezi desátky lze též zpívat Ave Maria.

Protože naše modlitby růžence u mariánských soch mají veřejnou a nikoli soukromou formu, doporučujeme zachovat tuto výše popsanou podobu. Všechno má svoji nádhernou logiku a kompatibilitu. 150 Zdrávasů odpovídá 150 žalmům, trojí "sada" tajemství ze života Spasitele (Vtělení, Utrpení a Oslavení) odpovídá nejzákladnějším pravdám naší víry o tom, že Bůh se zázračným způsobem stal člověkem pro naši spásu, trpěl strašlivě na kříži, aby nám získal nebe, a vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, seslal Ducha Sv. a oslavil Matku Boží i s jejím tělem, aby nám ukázal nádheru věčného života v jeho království. Matka Boží ve Fatimě k tomu organicky a v plné kontinuitě připojuje varování před peklem, jak se modlíme v tzv. Fatimské vložce.

Růžencové vyslyšené prosby

Jsou jich spousty. Uvedeme zde alespoň ty nejpůsobivější a nejznámější. Ještě za pontifikátu sv. Pia V. r. 1571 zvítězila spojená křesťanská vojska v námořní bitvě u Lepanta nad několikanásobně větší tureckou přesilou, čímž byla Evropa zachráněna.

S růžencem v ruce vyzýval kapucín bl. Marco d´Aviano r. 1683 u Vídně spojené katolické oddíly pod velením polského krále Jana Sobieského k obraně města před obrovskou tureckou přesilou - a proti všemu očekávání přišlo vítězství. Zhruba v téže době sv. Ludvík Maria Grignion de Montfort se s nadšením věnoval růžencovému apoštolátu ve francouzském kraji Vendée - a právě tento kraj dokázal o sto let později vzdorovat i za cenu mučednické krve jakobínským osvícenským tyranům.

Panna Maria ve svých zjeveních dala několikrát jednoznačně najevo, že mezi všemi modlitbami upřednostňuje právě sv. růženec. V Lurdech se sv. Bernardetě zjevila s růžencem v ruce, ve Fatimě naléhavě žádala jeho častou modlitbu. R. 1920 si polští katolíci díky sv. růženci, k jehož modlitbě vyzval jezuita P. Ignacy Skorupka, vyprosili záchranu Varšavy před obsazením sovětskými bolševiky, které se jevilo téměř neodvratné.

V období II. světové války a po ní se staly pověstnými tzv. "růžencové křížové výpravy" (kruciáty), kdy se katolíci masově zapojovali do modliteb růžence na konkrétní úmysl. Katolický kněz v USA P. Patrick Peyton vyhlásil během války růžencovou kruciátu za její brzké ukončení. Tato myšlenka inspirovala rakouského františkána P. Petra Pawliczka k vyhlášení růžencového křížového tažení za odchod sovětských okupačních vojsk z rakouského území. Zapojilo se přes 700 tisíc osob. Stalo se, co nikdo reálně neočekával: Sovětská vojska r. 1955 opustila zemi.

Dějiny Církve mohou vydat desítky a možná i stovky dalších svědectví, čeho všeho bylo díky růženci dosaženo. Tato modlitba není umělým výtvorem nějaké významné osobnosti, byť i světecké, nýbrž přímou odpovědí na přání samotné Panny Marie, jak je vyslovila ve zjeveních sv. Dominikovi, bl. Alanovi, v Lurdech a ve Fatimě. Papež sv. Pius V., veden Duchem Svatým, toto potvrdil a z titulu své autority náměstka Kristova stanovil pro tuto modlitbu pevný věroučný rámec. Právě proto si sv. růženec zasluhuje nejen úctu, ale též "aktivní používání".

Dnes, kdy se samotná Kristova církev ocitá v závažné krizi, je modlitba růžence možná důležitější než kdykoli předtím. Inspirací nám může být Japonsko. V této zemi, kde se v 16. století nadějně šířila katolická víra, došlo na počátku 17. století ke krvavému pronásledování křesťanů. Vše nasvědčovalo, že pravá víra Kristova tam vymizela. Když tam ale přišli v 19. století misionáři, najednou objevili domorodé katolíky, kteří si uchovali neporušenou víru několika generací celých 200 let. Beze mše sv., bez Písma sv., bez svátostí, jediné, co jim zůstalo, byly růžence, které jim jejich předkové, již podstoupili mučednickou smrt pro Krista, zanechali. Růženec jim zachránil pravou katolickou víru.

Je samozřejmé, že růženec nemůže nahradit to nejcennější, co nám Spasitel zanechal: mši sv. a svátosti. Jenže může přijít doba (i když Bůh uchovej a chraň!), podobně jako tomu bylo u japonských katolíků, kdy žádná mše sv., při níž skutečně se Kristus obětuje na oltáři, nebude sloužena, případně může být pro většinu věrných katolíků nedostupnou. Tehdy se sv. růženec stane jediným způsobem uchování pravé víry a jedinou cestou ke spáse. Na zákaz této modlitby je každá státní moc a každá případná falešná církevní autorita krátká. Proti síle a působení Panny Marie není schopna dělat absolutně nic. Kéž toto brzy poznáme i při těchto našich středečních modlitebních aktivitách!

PhDr. Radomír Malý

Vizte také Peter A. Kwasniewski: Růženec a tradiční liturgie